 Muzejní čtvrť na muzejním náměstí. |
Letos je to 150 let co se ve Vídni narodil malířský génius a představitel vídeňské secese Gustav Klimt. Vídeň si toto výročí připomíná ve velkém stylu a po celý rok jsou ve městě výstavy nejen Klimtových obrazů, ale všeho co s umělcem nějak souvisí. Vzhledem k tomu, že Klimta mám rád a Vídeň je zajímavá, vyrazil jsem taky a protože jsem slíbil report, tady je: |
Cesta z Prahy
 Obří ruské kolo v Pratru. |
Žlutým autobusem netrvá cesta Praha-Vídeň nijak dlouho, i s půlhodinovou přestávkou v Brně, je to něco málo přes čtyři a půl hodiny. Vybral jsem si v nabídce autobusu dva filmy a než jsem je stačil dokoukat, byl čas vystoupit na vídeňském Pratru, ano tam co je to obří ruské kolo k jehož slavnostnímu otevření napsal Jára Cimrman operetu Proso. Takže jsem udělal fotku kola, protáhl si nohy a vyrazil na procházku Vídní. |
 Admirál Wilhelm von Tegetthoff na 11 metrů vysokém podstavci od Karla Hasenauera. Náměstí Praterstern. |
Vídeň
 Uraniastraße  Kursalon Hübner ve Stadtparku  Karlskirche na Karlsplatzu |
To, čeho jsem si všiml na Vídni jako prvního, byla zeleň, ulice obsahují mnohem více stromů, trávníků a květináčů (všech možných velikostí) než je v Praze obvyklé. Obzvláště hlavní ulice mívají alespoň jeden pruh trávy sem tam vyšperkovaný stromem. Druhou věcí pak byla kola a cyklisti, respektive místní úpravy pro ně. Obecně platí, že silnice a chodníky nemají příliš mnoho obrubníků, povětšinou jsou v jedné rovině, nebo odděleny jen asi třícentimetrovou výškovou dilatací, ale skoro všude jsou na chodnících dva označené pruhy, pro chodce a pro cyklisty, stejně tak jako jsou dvojí semafory. Jako člověk tohoto uspořádání neznalý, jsem měl zpočátku tendenci, nevnímat jestli jdu po části chodníku patřící chodcům, nebo cyklistům, což po ránu (dojeli jsme do Vídně v osm hodin ráno) bylo jedno, ale s přibývajícími hodinami a zvyšujícím se počtem jezdců to začlo být nevhodné. Nakonec jsem si na to zvykl a snažil se chodit správně. Jinak je skladbou domů a čtvrtí město praze vcelku blízké a i když mi přišlo o fous čistší, nebyl to tak markantní rozdíl. |
Výstavy
| Z nepřeberného množství letošních výstav týkajících se Gustava Klimta jsem vybral čtyři aktuální (rozuměj, ty které zrovna běží) a nakonec navštívil dvě. První byla Vídeňské muzeum Karlsplatz: Klimt. Jednalo se o výstavu povětšinou skic a kreseb od raného po pozdní období mistrovy tvorby. Výstava v jedné veliké místnosti obsahovala přes 400 listů a byla doplněna informacemi v manuálu k zapůjčení. Manuál byl k dispozici v německém i anglickém jazyce. Kromě toho byla ještě v jednom ze zákoutí výstava předmětů s Klimtovými kresbami (zapalovače, tašky, hrenčky, prostě na co si vzpomenete) a úžasná digitální prezentace k soutěži „Worst of Klimt“ vyhlášené na FaceBooku, ano, skutečně se jednalo o hledání nejhoršího předmětu s Klimtovou tematikou. Jen pro úplnost dodám, že muzeum má příjemný personál a lidové vstupné 8 euro. Druhou navštívenou výstavou byla Cesta(časem) Gustava Klimta v Leopoldově muzeu na Museumsplatz. Jen tak na okraj, Vídeň má opravdu muzejní náměstí a skutečně jsou na něm v podstatě pouze muzea, což dokazuje, že Praha má v kutuře ještě hodně co dohánět. Výstava v Leopoldově muzeu byla rozsáhlejší co do různorodosti, obsahovala dasítky pohlednic které Gustav Klimt posílal pravidelně své dlouholeté přítelkyni Emilie Flöge. Nicméně tu bylo výrazně více lidí, personál nebyl tak přívětivý a vstupné činilo celých 12 euro a ještě bylo třeba přihodit euro na šatně. Jinak závěrem tohoto odstavce mám pro Vás doporučení, nebuďte líní a přivstaňte si, muzea otevírají v deset a vyplatí se být mezi prvními, budete mít mnohem více klidu na vychutnání uměleckých děl, než se dopotácí sedmispáči. |
 I ve Vídni je streetart.  Inu, peníze si tu asi nevyberu.  Plastika představující pravděpodobně Pravdu, Lásku a Máminy doma pečené koláče na Karlsplatzu. |
Jídlo
 Malá kavárna na františkánském náměstí, dle některých pověstí nejmenší ve Vídni.
 Nejúžasnější zážitek, sacher a káva.
 Hospůdky a restaurace jsou tu na každém rohu a architektura je také zajímavá.
 Skvělý ComicsStore kde krom komixů mají i spoustu všelijakého harampádí a blbůstek.
|
Když už jsem načal vychutnávání, samozřejmě že není možné navštívit vídeň a nedat si dvě věci. Vídeňský šnicl (Wienerschnitzel) tedy řízek a samozřejmě Sachrův dort (sachertorte) který v roce 1832 vyrobil poprvé rodilý vídeňák Franz Sacher tehdy teprve šestnáctiletý pomocný kuchtík na ministerstvu zahraničí. Schnitzel jsme si dali na Opernring, která je jednou z ulic jež tvoří okruh kolem starého města a na nichž jezdí tramvaj a normální doprava, což uvnitř tohoto kruhu tak úplně není (doporučuji kouknout na mapu, bude Vám to jasné). Sezení venku na ulici, naproti parku a obložené keři v květináčích bylo velmi příjemné, řízek tenký, přes celý talíř veliký, šťavnatý a přesně tak akorát osolený. Jako přílohu nabízejí pomfrity nebo salat. Předpokládal jsem, že jako salát (salat) dostanu nějakou tu nakrájenou zeleninu, což byla pravda jen částečně. Součastě s okurkou, rajčetem a salátem se totiž v misce s přílohou ukrývaly ještě vařené brambory s kyselou zálivkou. Pro mě velmi netradiční chuť, nicméně rozhodně ne špatná. Za řízek i s přílohou jsme nechali každý vcelku lidových (na centrum vídně) 12,90 euro. A sokojeně nacpaní jsme po krátké ralaxaci nad neuvěřitelně sladkým nealkopivem vyrazili dál. Původní záměr dát si sachrův zákusek přímo v Kleines café na františkánském náměstí nevyšel úplně správně, ale vlastně o ani nevadilo. Abych to vysvětlil, doši jsme na místo (Franziskaplatz) a posadili se ke stolečku před Kleines café, přiběhl číšník a na požádání předložil jídelní lístek. V lístku nicméně sachr nebyl, tak jsem se zvedl s omluvou, že jsem přišel na pravý vídeňský sachr a pokud ho nenabízejí, že budu muset jinam. Teď se zase omluvil číšník, že samozřejmě sachr nabízejí, ale v lístku ho nemají. Když se to vysvětlilo zase jsem si sedl, k sachru si objednal Wienna coffe (prostě jsem to zkusil) a v klidu a očekávání si zapálil cigaretu (tady kecám, už týden kouřím elektronickou, takže nezapálil, nicméně jsem si zakouřil :o). Po několika minutách nám přinesli objednanou kávu, bylo to vcelku dobré preso se spoustou pěny, nicméně to co známe pod pojmem vídeňská káva asi jmenují jinak, a následně i sachr. Byl úžasný. Musím říci, že sedět ve vídni na jednom z historických náměstíček v teplém skoro letním odpoledni, popíjet dobrou kávu a uždibovat k tomu sachr, je jeden z nejpříjemnějších zážitků kterými se mohu pyšnit. |
Vídeňáci
| Jací jsou vídeňáci? Ve skrze co jsem mohl poznat, tak mnohem srdečnější (minimálně ke klientům a turistům) než jak to známe tady. Jsou také mnohem ochotnější a schopnější komunikovat v angličtině, i když mnohdy je jejich angličtina ještě horší než ta moje (a to je co říci) nicméně se snaží a to je to co se počítá. Nestalo se mi že bych se (i přes svojí slabou angličtinu a takřka hmatatelný odpor k němčině) nedomluvil. Někdy je pravda potřeba dotaz nebo i odpověď opakovat několikrát, nebo jinými slovy, ale jak se říká, kde je vůle, je i dohoda. Ve vídni to platí určitě. Co se týče nějakých na prvních pohled výrazných rozdílů mezi pražáky a vídeňáky, nevšiml jsem si ničeho a vzhledem k tomu, že spousta z nich pokud začínala rozhovor s námi, začla němčinou, tedy se z jejich pohledu také nijak moc nelišíme. |
 Muzeum moderního umění v muzejní čtvrti.
 Oživlá socha se nechce fotit dokud nehodíte něco do kasičky.
|
Co dodat?
 Evidentně ne všichni mají turisty rádi, ale já se s žádným odporem nesetkal. |
Snad je to, že Vídeň je krásná a není daleko ani na jednodenní výlet. Je pravda, že je o fous dražší než Praha (asi tak o 10%-15%), ale na to, vyrazit si jednou za čas za zábavou a za kulturou není zas takový problém trochu připlatit. Už se těším až tam vyrazím zase. |
Ještě nakonec ostatní fotky.
td
