Lemur v Lisabonu

Prací zmožený Lemur se rozhodl zrekreovat se v Lisabonu a vzal nás sebou, aby měl společnost. Dovolená byla skvělá a tak tady je pár slov o tom, jaké to bylo.

 
 
 
 
 
 
 

Lisabon

Portugalské hlavní město s počtem obyvatel něco půl milionu (necelá polovina Prahy) a rozlohou asi čtvrtinovou než Praha, takže lidé jsou tu více nahuštěni, což je ještě umocněno prudkým rozvojem turismu v posledních letech, takže město tak říkajíc praská ve švech. Pokud bych měl Lisabon a hlavně staré město, kde jsme bydleli, popsat jedním slovem bylo by to „úzké“, protože na první pohled je tu spousta úzkých věcí. Úzké křivolaké uličky, úzké tramvajové koleje (mají rozchod jen asi 60cm oproti pražským které mají asi metr), úzké dveře a chodby jak v domech, tak v bytech (když jsem měl na zádech batoh, měl jsem problém projít dveřmi, protože jsem neprošel přes ramena ani bokem). A druhé poznávací znamení Lisabonu je do kopce. Protože takřka všude krom úzkého pásu u břehu řeky je město vybudováno na šikmých plochách okolních kopců.
 

Lidé

Portugalci jsou zvláštní. Velmi často vypadají zachmuřeně a melancholicky, i když se tak třeba zrovna necítí. Stalo se mi kupříkladu, že jsem šel na roh do krámku koupit nějaké pečivo k snídani. Dveře otevřené, ale v obchodě zhasnutá světla a prázdno, vešel jsem a začal se rozhlížet po někom z personálu koho bych oslovil, jestli mají otevřeno. Po chvíli odněkud přišel starší pán, podal ženě, která čekala před obchodem, nějakou zeleninu, vzal od ní peníze a otočil se zpět. Optal jsem se ho jestli umí anglicky, koukal na mě naprosto bez výrazu a tak jsem pochopil, že mi asi nerozumí. Zamával jsem rukama abych zahrnul do gesta celý obchod a vyslovil „open?“ pokrčil rameny a zamával rukama ve stejném gestu. Prošel jsem obchod, vzadu jsem našel pult s pečivem a nějakými dalšími věcmi, vzal balený chleba a povšiml si, že za tímto pultem stojí starší žena, která když viděla, co beru do ruky, řekla několik slov portugalsky a podala mi stejně
balený chleba, ale krájený, pochopil jsem, že mi nabízí, jestli raději nechci krájený chléb, vzal jsem si tedy ten a u východu pánovi zaplatil. Za celou dobu se na mě ani jeden neusmál, i když se mi pokusili oba pomoci. Jak jsem napsal zvláštní lidé.
 

Jídlo

Občas přemýšlím, jestli necestuji abych jedl cizí jídla, výlet do Lisabonu by tuto teorii rozhodně podporoval, celý týden jsme jedli jak zjednaní všechno co nám přišlo pod vidličku. Přesto jsem po návratu zjistil, že jsem shodil přes kilo, což bylo zapříčiněno hlavně tím, že jsme skoro všude chodili pěšky (vysvětlení v části doprava). Prakticky na každém rohu je nějaká restaurace, hospůdka, nebo alespoň kavárna. Za celou dobu se nám nestalo, že bychom s jídlem byli výrazně nespokojeni. Občas to nebylo dokonalé, ale špatné to nebylo asi nikdy. Jako skoro všude se rozhodně vyplatí hledat malé zapadlé hospůdky kam chodí na jídlo místní, bývají levnější a jídlo bývá dobré. Běžně jsme zaplatili za oběd nebo večeři pro dva včetně předkrmu (bílý chléb, cca 100g kravokozí sýr nakrájený na plátky, olivy a slané máslo) do 30EUR, někde jen něco málo přes 20 včetně vína nebo piva. Co se týče rozmanitosti, hodně jsou na jídelních lístcích ryby, krevety, chobotnice ale i vepřové a kuřecí maso. Jako příloha je často kombinace brambory a rýže, kterou tady dělají trochu jinak než je běžné u nás, osmahnou na olivovém oleji cibulku a následně i tu rýži a pak jí teprve dají uvařit. K pití v místním vedru přijde vhod zelené víno, pivo a na doplnění tekutin voda. Rozhodně musím zmínit Pastel de nata (množné číslo je Pasteis de nata) což jsou takové košíčky z listového těsta plněné pudinkem, ke kávě naprosto ideální, asi nejlepší jsou v Belému (viz část Pamětihodnosti) kde jim říají Pastéis de Belém a dotyčnou kavárnu najdete snadno přímo na Rua Belém 84-92 a jmenuje se, překvapivě, Pastéis de Belém.
 

Pivo

Přestože mají v podstatě v Lisabonu jen dvě značky piva (Sagres a Super Bock), je objednání si piva trochu záludná záležitost. Pivo se řekne cerveja (čti servéža) ale pokud řeknete cerveja, pravděpodobně Vám přinesou lahvové. Pokud chcete točené, tak je to správné slovo imperial, přinesou Vám dvoudecku nebo třetinku točeného, pokud máte žízeň, nebo jste prostě běžný Čech (což je prakticky skoro totéž) hledáte slovo caneca (čti kanéka) což znamená točené velké, tedy 0,4 litru, větší běžně prostě nedostanete, dejte si dvě. Co se chuti týče, do parného počasí není pivo špatné, je chuťově méně výrazné než česká piva, ale řekl bych že více osvěží, je takové jiskřivější, nicméně pozor, voltáž má běžně vyšší. Nepozoroval jsem výrazný rozdíl v chuti mezi oběma značkami, možná že Sagres (čti ságreš) je o malinko hořčí. A co se týče kvality, přišlo mi, že je všude téměř stejná asi všichni poctivě čistí trubky.
 

Doprava
Hromadná doprava je řekl bych značně horší než u nás, rozhodně naše zkušenosti to potvrzují. V Lisabonu jsou – metro, tramvaje, autobusy i vlaky. Část obtíží je samozřejmě způsobena zahlcením města turisty, ale vezmeme to popořádku.

Tramvaje: jsou v zásadě dvojího typu novější které vypadají podobně jako u nás, jen mají jiný podvozek kvůli úzkému rozchodu kolejí a jezdí převážně v novějších částech města a pak jsou tu staré jednovagonovky, které vypadají opravdu historicky a jezdí především na starém městě, protože ty nové by tam neměly šanci projít. Ve spoustě míst míjejí staré tramvaje domy a jiné architektonické prvky jen o centimetry a to občas po obou stranách současně. Jízda tímto jedním dřevěným vagónkem nacpaným turisty k prasknutí a řítícím se z kopce nebo do kopce úzkými křivolakými uličkami míjejíc přitom zdi, sloupy a balkony jen o pár centimetrů, je opravdovým zážitkem. Dali jsme to jen jednou. Nové tramvaje jezdící v „nudnějších“ a širších částech města jsou klimatizované, pohodlné a ne tak nacpané.
Autobusy: v podstatě podobné jak u nás, jen pro řidiče to na starém městě je větší záhul. Zajímavostí je, že tu nejsou žádné zastávky na znamení. Protože na znamení jsou všechny zastávky bez vyjímky. Pokud stojíte na zastávce kde jede jen jeden autobus a nemávnete na něj, tak kolem Vás klidně profrčí.
Metro: no, tak metrem jsme nejeli. Chtěli jsme, ale v den kdy jsme se rozhodli se metrem svézt, byla stávka. Prostě jen tak. Dojeli jsme autobudem (nacpaným až hrůza) k zastávce metra, došli jsme ke schodům do podzemí a tam byla dole zavřená mříž a na ní malá tabulka „Z důvodu dtávky metro nejezdí“ pouze v portugalštině. Žádné další informační tabule, žádná náhradní doprava, prostě nic. Chvilku jsme zpovídali místní jak se máme dostat kam potřebujem a jaktože metro nejede. Dozvěděli jsme se, že ani místní netušili že metro nepojede (stávka trvala celý den) ale že na Oriente kam jsme chtěli jede nějaký autobus. Jel. Za 25 minut. Lidé v něm byli namačkáni ve vrstvách. Chvilku jsme koukali na ten papiňák na kolečkách a pak mávli na taxík.
Taxi: ve skrze jsme ho použili možná vícekrát než jakoukoliv jinou dopravu. Jsou relativně levné na naše necelých 13 korun za kilometr přičemže minimální sazba je 3,25 EUR ale ta se odpočítává od ujeté vzdálenosti, ne jako u nás, kde zaplatíte nástupní sazbu a taxametr k ní připočítává hned. Taxíky jsou v Lisabonu relativně dobrou variantou hromadné dopravy také díky tomu, že město je menší a tuďíž co je moc daleko na pěšky se dá levně ujet taxíkem.
Pěškybus: Naše nejčastější doprava po městě. Přestože bylo vedro, blízkost moře a vítr umožňovaly relativně pohodlněji chodit i ve větším vedru než třeba v Praze. Nachodili jsme toho opravdu hodně, ale ani nám to nepřišlo. Díky tomu, že je město menší, ale lidnatější, je pořád co objevovat. Pokud můžete choďte v Lisabonu pěšky, stačí mapa a trocha orientačního smyslu a neztratíte se a objevíte spoustu zajímavých věcí a ještě ušetříte. Poznámka od Lišky pro dámy – vysoké podpatky nechte doma. Lisabon na ně není stavěný, úzké uličky věčně z kopce a do kopce, dlážděné kostkami se změnily v téměř smrtelnou past, když jsem si dovolila vzít pouhé sandálky na klínku.
Vlak: vlakem jsme jeli všehovšudy dvakrát, jednou na pláž na Carcavelos (cca 20km) a podruhé do Sintry (asi 30km). Poprvé to bylo trochu tristní neboť jsme trefili migraci lumíků (pardon turistů), takže nádraží bylo nacpáno k prasknutí, fronty všude, automat nám na poprvé prodal jen jednu zpáteční jízdenku, když jsme vystáli frontu podruhé, neměli jsme dost mincí a papírové nechtěl brát, přestože by měl a karta také nefungovala (přestože by měla) takže potřetí do fronty k okénku, suma sumárum jsme koupením dvou zpátečních lístků zabili skoro hodinu. Podruhé to vyšlo všechno velmi pěkně, přišli jsme na nádraží osm minut před odjezdem vlaku a podařilo se nám v klidu najít pokladnu, koupit lístek, najít vlak a nasednout chvilku před tím než, vyjel.
 

Pamětihodnosti

V Lisabonu je spousta zajímavých věcí, které stojí za to vidět, asi bych tady vypíchnul jen pár, které mě zaujaly více.
Belém: je Lisabonská čtvrť, která se jmenuje podle Betléma (Belém – portugalsky Betlém) a je význačná několika památkami. Asi nejvýznačnější jsou dvě památky postavené v manuelském stylu nazývaném dle krále Manuela I., který spojuje prvky pozdní gotiky a prvky renezančního a maorského slohu, je to Torre de Belém (Belémská věž) a Mosteiro dos Jerónimos (klášter řádu svatého Jeronýma) obě památky stojí rozhodně za vidění. Zhruba na půl cestě mezi nimi je Padrão dos Descobrimentos (památník objevitelů) který nám jistě trochu připomene Stalinův pomník a od kterého je krásný výhled na most Ponte 25 de Abril (most 25. dubna – podle tzv. Karafiátové revoluce z roku 1974, což byl levicový vojenský puč, který umožnil Portugalsku přechod od režimu autoritářské diktatury k demokracii) a také na Santuário Nacional de Cristo Rei (Národní svatyně Krista Krále) jo, to je ten rozpaženej Ježíš, jako ho maj v Brazílii, akorát menší. Jo a až tam budete, určitě se stavte na již zmiňované Pastéis de Belém.
Hrad: Castelo do S. Jorge (hrad sv. Jiří) vypadá zvenku impozantně, ale uvnitř bohužel v podstatě nic moc není, za to vstupné to bohužel nestálo. Holé kamenné zdi, stánek s předraženými suvenýry, ještě dražší restaurace a výstava historické keramiky, spíše střepů většina kolem 12. století.
Výtah Santa Justa: (Elevador de Santa Justa) je ocelová věž z roku 1902 s výtahem v neogotickém stylu, rozhodně vypadá dost zajímavě a zvláštně.
Obchodní náměstí: (Praça do Comércio) asi největší náměstí v Lisabonu a v jednom jeho koutě je muzeum piva, nebyl jsem tam, ale příště určitě zajdu.
Oceanárium: úžasná podvodní zoologická zahrada se spoustou žraloků, rejnoků, všemožných ryb, krevet a dalšího živčišstva vodního a taky dokonalý útok roztomilosti – mořské vydry.
Sintra: je město asi 20km západně od Lisabonu a je tu spousta paláců. My jsme obhlédli Palácio Nacional de Sintra (národní palác v Sintře) a vyškrábali se na Castelo dos Mouros (Maurský hrad) z 9-10 stol., ze kterého dnes v podstatě jen opevnění které nechal zrestaurovat v 19. stol. král Ferdinand II. v romantickém stylu, ale stojí to za to, mohutné kamenné zdi se spoustou věžiček a nádhernou vyhlídkou do kraje a na nedaleký Palácio Nacional da Pena (národní palác Pena), který je roztomile červenožlutý a kde jsme sice nebyli, ale dle všeho je také zevnitř poměrně prázdný a nejzajímavější je právě zvenku. Pěší cesta na Maurský hrad je opravdu náročná, ale vede krásně upraveným lesem po kamenných cestičkách a v dolní časti dokonce kolem domu, kde žil Hans Christian Andersen.
 

Jistě bych mohl psát dál, viděli jsme toho mnohem víc, ale všechno napsat stejně nemohu. Rozhodně Lisabon a okolí doporučuji na dovolenou, je co vidět, je co jíst a pít a nudit se rozhodně nebudete.
 

A nakonec bych rád strašně moc poděkoval Karin a Thiagovi, kteří nám poskytli přístřeší a milou společnost. Vřelé díky!
 

Celá galerie: